Momentálně usilovně pracujeme na třídění fotek z Thajska a plánujeme jejich promítání. Přivezli jsme jich dohromady skoro pět tisíc a výběr těch nejlepších spolu s komentářem si budete moci vychutnat na vlastní oči v Brně, jednoho dne... v blízké budoucnosti.
Pokud máte zájem se přijít podívat - nechte komentář se svojí emailovou adresou nebo pošlete email s předmětem THAJSKO na hawran zavinac gmail . com a budete včas informováni.
Monday, June 23, 2008
Cesta zpět do ČR
Cesta zpět byla velmi zábavná. Všechno to začalo několika pivama se slonem, které jsme vypili na Khao San. Honzik se samozřejmě zliskal tak, že jsme se za něj všichni styděli (moc zlobil). Sehnali jsme taxíka, narvali do něj kufry a nechali se odvézt na letiště. Cesta taxíkem byla celkem smutná. Čuměli jsme jak puci z oken a vzpomínali na to co bylo a jaký to bylo, když jsme před měsícem jeli tu samou cestu opačným směrem.
Po příjezdu na letiště jsme taxíka opustili bez přebytečných prázdných lahví a odlehčeni jsme vstoupili do letištní haly v naději, že za hodinu odlétáme. Pohledem na odletovou tabulí se nám toto očekávání poněkud rozplynulo před očima. Marné byly naše diskuse nad reálností čísla 13 ve sloupci "zpožděno". Vypadalo to na prima noc v letištní hale. Nebyli jsme ale sami, kdo odmítal věřit zpoždění.
Zpoždění bylo způsobeno zcela závažným problémem: v Jordánsku sněží. Na tom by nebylo nic divného, kdyby nebylo smutnou pravdou, že v Jordánsku obvykle nesněží. Tento sníh byl jejich první sníh v posledních deseti letech. Jordánci se zalekli a přestali fungovat ve všech směrech. Dovedu si představit ten chaos, už tak dost chaotického, arabského státu kde vynalezli kolo teprve nedávno a záchod s prkýnkem teprve čeká na svoji slavnostní premiéru u příležitosti pětistého jubilea hadičky s hnědým konečkem. Prostě v Ammánu letiště vyhlásilo nouzovou situaci, protože z nebe začalo padat něco bílého, nebezpečného. Svoji paniku dokázaĺi vyjádřit číslem 13. To jest počet hodin, kdy jsme byli nuceni nedobrovolně čekat na to, až se v Jordánsku pořádně vyblbnou, postaví sněhuláka a zjistí, že sníh vlastně není zas tak špatná věc.
Naše čekání nám naštěstí zpříjemnila letecká společnost, která nám zařídila nocleh ve čtyřhvězdičkovém hotelu bez štěnic a s ramínkama. První věc, kterou jsme po příjezdu na hotel udělali, i přesto že bylo půl desáté večer, byla večeře. To jsme přece nemohli vynechat. Pak už následoval večerní program v podobě spánku spravedlivých. Ráno jsme udělali v podstatě to samé co večer, akorát v obráceném pořadí. Po probuzení jsme vylezli z postelí a šli se nasnídat. Přece to tam nenecháme, jsme češi.
Tento pokus o odlet z Bangkoku už byl úspěšnější. Poznali jsme to tak, že jsme definitivně opustili letiště Bangkok jinak než taxíkem nebo autobusem. Poprvé v životě jsem odlétal z Bangkoku a dodnes na to nemůžu zapomenout. Protože jsem věděl, že opouštím mnohem pohodovější zem, než do které se teď mám vrátit. Bylo to smutné.
Cesta trvala o nějakou hodinu dýl než když jsme letěli do Asie. Prý je to větrama, ale já to spíš tipuju na to, že z Thajska se prostě těžko vrací domů a tohle je jenom další důkaz. Cestou zpět jsme nemohli vynechat návštěvu země jménem Katar. Do té doby jsem si myslel, že je katar jenom nemoc. Třeba takový oční katar musí být určitě nepříjemný. Katar jsem měl tu čest zkoumat celých 45minut z okýnka letadla za zvuku hučícího vysavače, kterým se několik katařanů snažilo vysát palubu letadla. Zastupitelé národu Katarského vic než co připomínají původní obvyvatele brněnského bronxu (cejl), avšak narozdíl od těch se vyznačují tím, že pracují. Dokonce si museli svoji práci obhájit před několika taky-arabskými spolucestovateli, kterým se velmi nelibilo, že se na palubě vysává podlaha uprostřed letu. Ano, je to blbost. Nicméně to taky jde chápat jako službu navíc. Přecejen, do Kataru jsme přiletěli jen natankovat. Víc jsme po nich nechtěli.
Po katarské kulturní vložce jsme se vydali na cestu do zasněženého Jordánska. Po příletu jsme poznali, že už asi nejsme v tropické zemi. Nejvíc to bylo poznát na pohledech nic nechápajících Jordánců už na letišti. V lednu totiž nečekali nikoho v krátkých kalhotách (pokud vůbec znají krátké kalhoty) , v tričku s krátkým rukávem a žabkách. Přecejen jim včera sněžilo, takže se nebylo čemu divit, že byli všichni zabalení v dekách. Uvítáním v Jordánsku nám byl také asi hodinový zmatek na přepážce společnosti Royal Jordanian. My (cestující) jsme nechtěli pochopit, jaktože nepokračujeme do Vídně rovnou, načež manažer RJ nám nemohl nijak pomoct. Snažil se aspoň pořád dokola omlouvat arabskou angličtinou. "We are very sorry mister." Poté, co skupina cestujících uznala, že tudy cesta nevede a že bít ho za to nebudou - jsme dostali další hotel. Nejbližší let do Vídně byl totiž možný až další den.
Hotel odpovídal jordánskému standardu. Žádná pořádná večeře se nekonala, protože v arabských zemích zapomněli na existenci vepřového. Gothajský salám, mísy se saláty pro odvážné, smažené cosi, docházející džus se mísily se sílící chutí být co nejdřív ocaď pryč. Televize v arabštině připomínala spíš zlověstná hlášení AlKajda o blížící se pomstě. Zprávy na CNN hlásily tisíce umrzlých v číně.Šli jsme raději spát.
Další den jsme se dověděli, že naše cesta do Vidne bude o něco zábavnější než jsme si dosud představovali. Letěli jsme totiž přes Řím. Po této zkušenosti víme, co to znamená cestování. V Římě na letišti nás přivítali ozbrojenci, které zajímalo, jestli si z arabské země nepřivážíme zbraně hromadného ničení, nebo ilegální hadičky s hnědými konečky. Ty jsme samozřějmě velmi rádi nechali tam kde jsme je našli. Evropské záchody na hrad!
Cesta z Říma do Vídně byla pak v porovnání s ostatními cestami jen nudná formalita. Příliš málo exotické. I když pohled na noční řím nebyl vůbec k zahození. Do boty se budem muset někdy zajet podívat samostatně. Z vídně to pak bylo autem už jenom dvě hodiny zpět do Brna, díky pohotovému Dannymu!
Cesta od chvíle, kdy jsme poprvé stanuli v odletové hale letiště Bangkok do chvíle než jsme doma otevřeli dveře: rovných 56 hodin. Tahle zkušenost předefinovala náš pohled na cestování. Cestování se totiž může snadno stát životním stylem a jídlo v letadlech rutinou :)
To jestli jsme byli rádi zpět v ČR zkusím rozebrat v některém z následujících článků, spolu s dalšími aspekty naší cesty. Doufám, že jsem ve vašich myšlenkách úspěsně zakončil příběh o cestě party mladých bláznů do Thajska a zpět.
Ale tímto náš blog nekončí...
Po příjezdu na letiště jsme taxíka opustili bez přebytečných prázdných lahví a odlehčeni jsme vstoupili do letištní haly v naději, že za hodinu odlétáme. Pohledem na odletovou tabulí se nám toto očekávání poněkud rozplynulo před očima. Marné byly naše diskuse nad reálností čísla 13 ve sloupci "zpožděno". Vypadalo to na prima noc v letištní hale. Nebyli jsme ale sami, kdo odmítal věřit zpoždění.
Zpoždění bylo způsobeno zcela závažným problémem: v Jordánsku sněží. Na tom by nebylo nic divného, kdyby nebylo smutnou pravdou, že v Jordánsku obvykle nesněží. Tento sníh byl jejich první sníh v posledních deseti letech. Jordánci se zalekli a přestali fungovat ve všech směrech. Dovedu si představit ten chaos, už tak dost chaotického, arabského státu kde vynalezli kolo teprve nedávno a záchod s prkýnkem teprve čeká na svoji slavnostní premiéru u příležitosti pětistého jubilea hadičky s hnědým konečkem. Prostě v Ammánu letiště vyhlásilo nouzovou situaci, protože z nebe začalo padat něco bílého, nebezpečného. Svoji paniku dokázaĺi vyjádřit číslem 13. To jest počet hodin, kdy jsme byli nuceni nedobrovolně čekat na to, až se v Jordánsku pořádně vyblbnou, postaví sněhuláka a zjistí, že sníh vlastně není zas tak špatná věc.
Naše čekání nám naštěstí zpříjemnila letecká společnost, která nám zařídila nocleh ve čtyřhvězdičkovém hotelu bez štěnic a s ramínkama. První věc, kterou jsme po příjezdu na hotel udělali, i přesto že bylo půl desáté večer, byla večeře. To jsme přece nemohli vynechat. Pak už následoval večerní program v podobě spánku spravedlivých. Ráno jsme udělali v podstatě to samé co večer, akorát v obráceném pořadí. Po probuzení jsme vylezli z postelí a šli se nasnídat. Přece to tam nenecháme, jsme češi.
Tento pokus o odlet z Bangkoku už byl úspěšnější. Poznali jsme to tak, že jsme definitivně opustili letiště Bangkok jinak než taxíkem nebo autobusem. Poprvé v životě jsem odlétal z Bangkoku a dodnes na to nemůžu zapomenout. Protože jsem věděl, že opouštím mnohem pohodovější zem, než do které se teď mám vrátit. Bylo to smutné.
Cesta trvala o nějakou hodinu dýl než když jsme letěli do Asie. Prý je to větrama, ale já to spíš tipuju na to, že z Thajska se prostě těžko vrací domů a tohle je jenom další důkaz. Cestou zpět jsme nemohli vynechat návštěvu země jménem Katar. Do té doby jsem si myslel, že je katar jenom nemoc. Třeba takový oční katar musí být určitě nepříjemný. Katar jsem měl tu čest zkoumat celých 45minut z okýnka letadla za zvuku hučícího vysavače, kterým se několik katařanů snažilo vysát palubu letadla. Zastupitelé národu Katarského vic než co připomínají původní obvyvatele brněnského bronxu (cejl), avšak narozdíl od těch se vyznačují tím, že pracují. Dokonce si museli svoji práci obhájit před několika taky-arabskými spolucestovateli, kterým se velmi nelibilo, že se na palubě vysává podlaha uprostřed letu. Ano, je to blbost. Nicméně to taky jde chápat jako službu navíc. Přecejen, do Kataru jsme přiletěli jen natankovat. Víc jsme po nich nechtěli.
Po katarské kulturní vložce jsme se vydali na cestu do zasněženého Jordánska. Po příletu jsme poznali, že už asi nejsme v tropické zemi. Nejvíc to bylo poznát na pohledech nic nechápajících Jordánců už na letišti. V lednu totiž nečekali nikoho v krátkých kalhotách (pokud vůbec znají krátké kalhoty) , v tričku s krátkým rukávem a žabkách. Přecejen jim včera sněžilo, takže se nebylo čemu divit, že byli všichni zabalení v dekách. Uvítáním v Jordánsku nám byl také asi hodinový zmatek na přepážce společnosti Royal Jordanian. My (cestující) jsme nechtěli pochopit, jaktože nepokračujeme do Vídně rovnou, načež manažer RJ nám nemohl nijak pomoct. Snažil se aspoň pořád dokola omlouvat arabskou angličtinou. "We are very sorry mister." Poté, co skupina cestujících uznala, že tudy cesta nevede a že bít ho za to nebudou - jsme dostali další hotel. Nejbližší let do Vídně byl totiž možný až další den.
Hotel odpovídal jordánskému standardu. Žádná pořádná večeře se nekonala, protože v arabských zemích zapomněli na existenci vepřového. Gothajský salám, mísy se saláty pro odvážné, smažené cosi, docházející džus se mísily se sílící chutí být co nejdřív ocaď pryč. Televize v arabštině připomínala spíš zlověstná hlášení AlKajda o blížící se pomstě. Zprávy na CNN hlásily tisíce umrzlých v číně.Šli jsme raději spát.
Další den jsme se dověděli, že naše cesta do Vidne bude o něco zábavnější než jsme si dosud představovali. Letěli jsme totiž přes Řím. Po této zkušenosti víme, co to znamená cestování. V Římě na letišti nás přivítali ozbrojenci, které zajímalo, jestli si z arabské země nepřivážíme zbraně hromadného ničení, nebo ilegální hadičky s hnědými konečky. Ty jsme samozřějmě velmi rádi nechali tam kde jsme je našli. Evropské záchody na hrad!
Cesta z Říma do Vídně byla pak v porovnání s ostatními cestami jen nudná formalita. Příliš málo exotické. I když pohled na noční řím nebyl vůbec k zahození. Do boty se budem muset někdy zajet podívat samostatně. Z vídně to pak bylo autem už jenom dvě hodiny zpět do Brna, díky pohotovému Dannymu!
Cesta od chvíle, kdy jsme poprvé stanuli v odletové hale letiště Bangkok do chvíle než jsme doma otevřeli dveře: rovných 56 hodin. Tahle zkušenost předefinovala náš pohled na cestování. Cestování se totiž může snadno stát životním stylem a jídlo v letadlech rutinou :)
To jestli jsme byli rádi zpět v ČR zkusím rozebrat v některém z následujících článků, spolu s dalšími aspekty naší cesty. Doufám, že jsem ve vašich myšlenkách úspěsně zakončil příběh o cestě party mladých bláznů do Thajska a zpět.
Ale tímto náš blog nekončí...
Mlhavá vzpomínka na pár věcí
Jak jste si nemohli nevšimnout, dokončení našeho příběhu se na tomto blogu ještě jaksi neodehrálo. Je tomu tak zejména proto, protože jsem na to neměl čas. Je to chabá výmluva, nicméně teď je načase to napravit. Poslepuju střípky vzpomínek a dám konec dohromady.
Po úspěšném nalezení ztracených brýlí jsme obchod opustili. Už toho bylo nás moc a tak jsme hledali metro... to jsme samozřejmě nenašli. Zato se nám podařilo najít stánek s levnýma hodinkama (což nebyl až tak zásadní problém, protože ty tam jsou všude) a já si vybral krásné oranžové hodinky značky Diesel (což vás samozřejmě nezajímá žeano). Po obchoďáku jsme se vrátili do Peaches.
Noční tržnice byla skvělý zážitek. V průvodci psali "smlouvejte víc než obvykle". To mi ale neměli říkat, protože od té chvíle nebylo nic dostatečně levné. Nabízené ceny jsem bez sebemenšího ostychu dělil rovnou deseti a považoval to za vyřízenou záležitost. Je teda pravda, že jsem se s většinou obchodníků na ceně nakonec nehododnul, nicméně to je spíš jejich chyba - mohli mít kšeft. V situacích jako je tato vám nezbývá nic jiného, než nakupovat až se z vás kouří. Protože jsou ceny už tak dost nízké a umění smlouvat už tak vytrénované - jediné co vás může v takových chvílich v nakupování zastavit jsou vytahané ruce z těžkých plných igelitek. Pravda, mohli jsme si najmout nějakého thajce na tahání nákupů, ale myslím, že vzhledem k našemu věku bychom si tento luxus měli nechat na některou z příštích návštěv :)
Je toho spousta, co jsme v Thajsku vidět a zažít nestihli. Verča chtěla jít navštívit vodní trhy - nepovedlo se, protože to vypadalo moc složitě. Neprojeli jsme se loděma po Bangkoku (velká chyba). Dokonce jsme ani nejeli žádnou hromadnou dopravou v Bangkoku (ne zas tak velká chyba). Je toho ještě hodně co objevovat.
Po úspěšném nalezení ztracených brýlí jsme obchod opustili. Už toho bylo nás moc a tak jsme hledali metro... to jsme samozřejmě nenašli. Zato se nám podařilo najít stánek s levnýma hodinkama (což nebyl až tak zásadní problém, protože ty tam jsou všude) a já si vybral krásné oranžové hodinky značky Diesel (což vás samozřejmě nezajímá žeano). Po obchoďáku jsme se vrátili do Peaches.
Noční tržnice byla skvělý zážitek. V průvodci psali "smlouvejte víc než obvykle". To mi ale neměli říkat, protože od té chvíle nebylo nic dostatečně levné. Nabízené ceny jsem bez sebemenšího ostychu dělil rovnou deseti a považoval to za vyřízenou záležitost. Je teda pravda, že jsem se s většinou obchodníků na ceně nakonec nehododnul, nicméně to je spíš jejich chyba - mohli mít kšeft. V situacích jako je tato vám nezbývá nic jiného, než nakupovat až se z vás kouří. Protože jsou ceny už tak dost nízké a umění smlouvat už tak vytrénované - jediné co vás může v takových chvílich v nakupování zastavit jsou vytahané ruce z těžkých plných igelitek. Pravda, mohli jsme si najmout nějakého thajce na tahání nákupů, ale myslím, že vzhledem k našemu věku bychom si tento luxus měli nechat na některou z příštích návštěv :)
Je toho spousta, co jsme v Thajsku vidět a zažít nestihli. Verča chtěla jít navštívit vodní trhy - nepovedlo se, protože to vypadalo moc složitě. Neprojeli jsme se loděma po Bangkoku (velká chyba). Dokonce jsme ani nejeli žádnou hromadnou dopravou v Bangkoku (ne zas tak velká chyba). Je toho ještě hodně co objevovat.
Saturday, June 14, 2008
Saturday, February 16, 2008
Saturday, February 9, 2008
Putování v Google Earth
Jako velky geocacher (geocaching.cz) mi v Thajsku nemohla chybek gpska. Podarilo se mi par cachi odlovit, dovezt a odvezt par travel bugu. V pristroji jsem mel i mapy Thajska, takze nam nekolikrat pomohl, kdyz jsme nevedeli kudy kam. No a v momentech kdy byl zapnuty zaznamenaval nasi trasu, kterou jsme ujeli. Prepracovany soubor pro Google Earth muzete stahovat zde. V GE potom muzete sledovat nase putovani. Bohuzel ne vzdy jsem mel nabite baterky nebo jsem zapomel gpsku zapnout, takze je to takove ob den, coz poznate z dlouhych nesmyslnych usecek, ktere jsme nemohli projet.
Monday, February 4, 2008
Den kdy jsme meli odletet... a nestalo se tak
Spal jsem jako zabity, posledni noc v Bangkoku byla s klimatizaci, takze se spalo opravdu luxusne (klimatizovany pokoj v Peeches = 400B). Rano jsme posnidali hned ve vedlejsi restauraci, ktera je nam uz znama z naseho prvniho pobytu v BKK. Vyznacuje se pomalosti obsluhy a zmatenosti cisniku (confusion of the waitress). V Thajsku se talire ze stolu odnaseji vzdycky asi tak o ctvrt hodiny pozdeji, nez jsme zvykli odjinud. Tezko rict jestli je to dane tim, ze jsou Thajci tak slusni a nechavaji vas timto se zamyslet nad tim, ze jste to uz snedli a nebo je to prima vyzva k vylizovani taliru... kazdopadne pro Evropany je to i po mesici nezvyk. To nemluvim o tom, ze jsem si objednal vajecnou omeletu se slaninou a oni mi tam tu slaninu zapomneli dat. No na snidani jsem si teda pockal.
Pote, co se nam podarilo vymotat se z restaurace, jsme si sli sbalit veci a dat je do uschovny. Za 10b budou nase bagly az do sedmi vecer v bezpeci zamcene mistnosti v guesthousu. V jednom obchode s oblecenim a kuframa jsme si vcera vybrali cestovni kufr s koleckama, takze jsme ho tam sli vyzvednout. Pointa je v tom, ze v CR takovy kufr stoji kolem peti tisic a tam jsme jej koupili za 1600B. K tomu jsem si samozrejme vzal jeste nekolik tricek a v obchodku opodal dalsich 10. Pak jsme tam prisli s Jedlou a Honzou, kteri taky chteli nejaka tricka. Prodejci z tricek z nas byli nadseni, protoze jsme od nich koupili celkem 18 tricek a tak nam u stanku naproti vsem koupili kazdemu sacek plny nakrajenych melounu. Zrejme jsme jim udelali dobrej zisk. Neodvazuju tipovat kolik je jejich nakupni cena za tricka... ale na tyhle se mi podarilo sjednat slevu na 145B za kus.
Sedli jsme do taxika a nechali se dovezt do obchodniho domu MBK. Je to neco jako dve tri Tesca v jedne 7patrove budove. Pointa je v tom, ze vevnitr neni otevrena prodejni plocha, ale stovky stanku se vsim moznym. Jsou to spis takove obchudky, zadne docasne stanky. Kazde patro je rozdeleno na sekce, kteryma se tahne nekolik silene dlouhych ulicek. Stanky vypadaji jeden jako druhy. Je tam patro, kde se prodavaji mobily a elektronika. Nikdy v zivote jsem nevidel tolik obchodu s mobilama vedle sebe. Prodavaly se tam snad vsechny typy na ktere si vzpomenete. V Asii si lidi kupuji mobily daleko casteji nez my. Maji je tam levnejsi, vice druhu na vyber a obrovskou konkurenci mezi obchody. Snad kazdy thajec, ktereho jsem potkal mel mobil 5x lepsi a 10x ucinnejsi nez mam ja. Ale tim se nenechavam zmast, protoze ja si nove mobily nekupuju zamerne. Tech stanku s mobilama tam muselo byt aspon sto! V jednom obchudku jsem si kupoval mikinu. Kdyz jsem si ji zkousel, polozil jsem si bryle na regal a samozrejme je tam zapomnel. Pak jsme odesli a prochazeli tim nakupnim bludistem a asi za 10minut jsem si uvedomil, ze nemam bryle.
Kdyz jsem odjizdel do thajska, vezl jsem si svoje cerne nejoblibenejsi bryle, ktere jsem mel urcite pres dva roky. Mel jsem k tem brylim fakt dobrej vztah, protoze uz se mi podarilo je nekolikrat nekde zapomenout a zase najit, mel jsem je sebou pri spouste zazitku a dokonce se mi jednou sam povolil sroubek a uprostred nacpane Fledy mi upadla nozicka. Ja ji nasel, doma jsem vzal sroubek z jinych bryli a prisrouboval nozicku zpatky. Ty bryle pro me mely velkou cenu proste... no a tyhle bryle se mi nekde cestou asi druhy tyden rozbily. Moje thajska mise byla teda cela o tom, ze jsem prolezl vsechny stojany s brylema na ktere jsem prisel s jasnym cilem: koupit stejne, nebo co nejpodobnejsi bryle tem predchozim. To se mi povedlo asi u 40 stojanu, dva tydny od ztraty tech puvodnich. Jsou to bryle Puma a krome toho, ze mi nedrzi ve vlasech jako ty predchozi a toho, ze je na nich ta Puma - jsou uplne stejne. No a tyhle bryle ja jsem zapomnel v tom obchode s mikinama.
Takze dalsi pulhodina v tom chaotickem obchode byla totalne stresujici, protoze jsme s Vercou hledali ten obchod, kde jsou moje bryle. O tom, ze tam na me budou cekat jsem ani na vterinu nepochyboval. Povaha Thajcu je v tomto ohledu naprosto uzasna, staci si precist prihodu o 400$. Verim, ze kdybych tam nechal nabitou penezenku, tak mi ji s usmevem vrati a nezmizi z ni vubec nic. Podminkou v kazdem takovem pripade je, aby se clovek dostavil na misto ztraty, coz v tomhle chaotickem obchode byl nadlidsky ukol a proto jsem byl dost s nervama v haji. Nakonec jsme se museli vratit do sekce obcerstveni, ze ktere jsme vychazeli nez jsem koupil mikinu, a jit podobnou cestou jako jsme sli predtim. Diky tomu, ze mozek zrejme z nejakyho duvodu vyhledava stale stejne cesty a reseni - jsme se najednou vyloupli pred onim obchodem a dal uz to bylo jak jsem cekal: bryle mi prodavacka s usmevem vratila.
pokracovani bude...
Pote, co se nam podarilo vymotat se z restaurace, jsme si sli sbalit veci a dat je do uschovny. Za 10b budou nase bagly az do sedmi vecer v bezpeci zamcene mistnosti v guesthousu. V jednom obchode s oblecenim a kuframa jsme si vcera vybrali cestovni kufr s koleckama, takze jsme ho tam sli vyzvednout. Pointa je v tom, ze v CR takovy kufr stoji kolem peti tisic a tam jsme jej koupili za 1600B. K tomu jsem si samozrejme vzal jeste nekolik tricek a v obchodku opodal dalsich 10. Pak jsme tam prisli s Jedlou a Honzou, kteri taky chteli nejaka tricka. Prodejci z tricek z nas byli nadseni, protoze jsme od nich koupili celkem 18 tricek a tak nam u stanku naproti vsem koupili kazdemu sacek plny nakrajenych melounu. Zrejme jsme jim udelali dobrej zisk. Neodvazuju tipovat kolik je jejich nakupni cena za tricka... ale na tyhle se mi podarilo sjednat slevu na 145B za kus.
Sedli jsme do taxika a nechali se dovezt do obchodniho domu MBK. Je to neco jako dve tri Tesca v jedne 7patrove budove. Pointa je v tom, ze vevnitr neni otevrena prodejni plocha, ale stovky stanku se vsim moznym. Jsou to spis takove obchudky, zadne docasne stanky. Kazde patro je rozdeleno na sekce, kteryma se tahne nekolik silene dlouhych ulicek. Stanky vypadaji jeden jako druhy. Je tam patro, kde se prodavaji mobily a elektronika. Nikdy v zivote jsem nevidel tolik obchodu s mobilama vedle sebe. Prodavaly se tam snad vsechny typy na ktere si vzpomenete. V Asii si lidi kupuji mobily daleko casteji nez my. Maji je tam levnejsi, vice druhu na vyber a obrovskou konkurenci mezi obchody. Snad kazdy thajec, ktereho jsem potkal mel mobil 5x lepsi a 10x ucinnejsi nez mam ja. Ale tim se nenechavam zmast, protoze ja si nove mobily nekupuju zamerne. Tech stanku s mobilama tam muselo byt aspon sto! V jednom obchudku jsem si kupoval mikinu. Kdyz jsem si ji zkousel, polozil jsem si bryle na regal a samozrejme je tam zapomnel. Pak jsme odesli a prochazeli tim nakupnim bludistem a asi za 10minut jsem si uvedomil, ze nemam bryle.
Kdyz jsem odjizdel do thajska, vezl jsem si svoje cerne nejoblibenejsi bryle, ktere jsem mel urcite pres dva roky. Mel jsem k tem brylim fakt dobrej vztah, protoze uz se mi podarilo je nekolikrat nekde zapomenout a zase najit, mel jsem je sebou pri spouste zazitku a dokonce se mi jednou sam povolil sroubek a uprostred nacpane Fledy mi upadla nozicka. Ja ji nasel, doma jsem vzal sroubek z jinych bryli a prisrouboval nozicku zpatky. Ty bryle pro me mely velkou cenu proste... no a tyhle bryle se mi nekde cestou asi druhy tyden rozbily. Moje thajska mise byla teda cela o tom, ze jsem prolezl vsechny stojany s brylema na ktere jsem prisel s jasnym cilem: koupit stejne, nebo co nejpodobnejsi bryle tem predchozim. To se mi povedlo asi u 40 stojanu, dva tydny od ztraty tech puvodnich. Jsou to bryle Puma a krome toho, ze mi nedrzi ve vlasech jako ty predchozi a toho, ze je na nich ta Puma - jsou uplne stejne. No a tyhle bryle ja jsem zapomnel v tom obchode s mikinama.
Takze dalsi pulhodina v tom chaotickem obchode byla totalne stresujici, protoze jsme s Vercou hledali ten obchod, kde jsou moje bryle. O tom, ze tam na me budou cekat jsem ani na vterinu nepochyboval. Povaha Thajcu je v tomto ohledu naprosto uzasna, staci si precist prihodu o 400$. Verim, ze kdybych tam nechal nabitou penezenku, tak mi ji s usmevem vrati a nezmizi z ni vubec nic. Podminkou v kazdem takovem pripade je, aby se clovek dostavil na misto ztraty, coz v tomhle chaotickem obchode byl nadlidsky ukol a proto jsem byl dost s nervama v haji. Nakonec jsme se museli vratit do sekce obcerstveni, ze ktere jsme vychazeli nez jsem koupil mikinu, a jit podobnou cestou jako jsme sli predtim. Diky tomu, ze mozek zrejme z nejakyho duvodu vyhledava stale stejne cesty a reseni - jsme se najednou vyloupli pred onim obchodem a dal uz to bylo jak jsem cekal: bryle mi prodavacka s usmevem vratila.
pokracovani bude...
Subscribe to:
Posts (Atom)