Momentálně usilovně pracujeme na třídění fotek z Thajska a plánujeme jejich promítání. Přivezli jsme jich dohromady skoro pět tisíc a výběr těch nejlepších spolu s komentářem si budete moci vychutnat na vlastní oči v Brně, jednoho dne... v blízké budoucnosti.
Pokud máte zájem se přijít podívat - nechte komentář se svojí emailovou adresou nebo pošlete email s předmětem THAJSKO na hawran zavinac gmail . com a budete včas informováni.
Monday, June 23, 2008
Cesta zpět do ČR
Cesta zpět byla velmi zábavná. Všechno to začalo několika pivama se slonem, které jsme vypili na Khao San. Honzik se samozřejmě zliskal tak, že jsme se za něj všichni styděli (moc zlobil). Sehnali jsme taxíka, narvali do něj kufry a nechali se odvézt na letiště. Cesta taxíkem byla celkem smutná. Čuměli jsme jak puci z oken a vzpomínali na to co bylo a jaký to bylo, když jsme před měsícem jeli tu samou cestu opačným směrem.
Po příjezdu na letiště jsme taxíka opustili bez přebytečných prázdných lahví a odlehčeni jsme vstoupili do letištní haly v naději, že za hodinu odlétáme. Pohledem na odletovou tabulí se nám toto očekávání poněkud rozplynulo před očima. Marné byly naše diskuse nad reálností čísla 13 ve sloupci "zpožděno". Vypadalo to na prima noc v letištní hale. Nebyli jsme ale sami, kdo odmítal věřit zpoždění.
Zpoždění bylo způsobeno zcela závažným problémem: v Jordánsku sněží. Na tom by nebylo nic divného, kdyby nebylo smutnou pravdou, že v Jordánsku obvykle nesněží. Tento sníh byl jejich první sníh v posledních deseti letech. Jordánci se zalekli a přestali fungovat ve všech směrech. Dovedu si představit ten chaos, už tak dost chaotického, arabského státu kde vynalezli kolo teprve nedávno a záchod s prkýnkem teprve čeká na svoji slavnostní premiéru u příležitosti pětistého jubilea hadičky s hnědým konečkem. Prostě v Ammánu letiště vyhlásilo nouzovou situaci, protože z nebe začalo padat něco bílého, nebezpečného. Svoji paniku dokázaĺi vyjádřit číslem 13. To jest počet hodin, kdy jsme byli nuceni nedobrovolně čekat na to, až se v Jordánsku pořádně vyblbnou, postaví sněhuláka a zjistí, že sníh vlastně není zas tak špatná věc.
Naše čekání nám naštěstí zpříjemnila letecká společnost, která nám zařídila nocleh ve čtyřhvězdičkovém hotelu bez štěnic a s ramínkama. První věc, kterou jsme po příjezdu na hotel udělali, i přesto že bylo půl desáté večer, byla večeře. To jsme přece nemohli vynechat. Pak už následoval večerní program v podobě spánku spravedlivých. Ráno jsme udělali v podstatě to samé co večer, akorát v obráceném pořadí. Po probuzení jsme vylezli z postelí a šli se nasnídat. Přece to tam nenecháme, jsme češi.
Tento pokus o odlet z Bangkoku už byl úspěšnější. Poznali jsme to tak, že jsme definitivně opustili letiště Bangkok jinak než taxíkem nebo autobusem. Poprvé v životě jsem odlétal z Bangkoku a dodnes na to nemůžu zapomenout. Protože jsem věděl, že opouštím mnohem pohodovější zem, než do které se teď mám vrátit. Bylo to smutné.
Cesta trvala o nějakou hodinu dýl než když jsme letěli do Asie. Prý je to větrama, ale já to spíš tipuju na to, že z Thajska se prostě těžko vrací domů a tohle je jenom další důkaz. Cestou zpět jsme nemohli vynechat návštěvu země jménem Katar. Do té doby jsem si myslel, že je katar jenom nemoc. Třeba takový oční katar musí být určitě nepříjemný. Katar jsem měl tu čest zkoumat celých 45minut z okýnka letadla za zvuku hučícího vysavače, kterým se několik katařanů snažilo vysát palubu letadla. Zastupitelé národu Katarského vic než co připomínají původní obvyvatele brněnského bronxu (cejl), avšak narozdíl od těch se vyznačují tím, že pracují. Dokonce si museli svoji práci obhájit před několika taky-arabskými spolucestovateli, kterým se velmi nelibilo, že se na palubě vysává podlaha uprostřed letu. Ano, je to blbost. Nicméně to taky jde chápat jako službu navíc. Přecejen, do Kataru jsme přiletěli jen natankovat. Víc jsme po nich nechtěli.
Po katarské kulturní vložce jsme se vydali na cestu do zasněženého Jordánska. Po příletu jsme poznali, že už asi nejsme v tropické zemi. Nejvíc to bylo poznát na pohledech nic nechápajících Jordánců už na letišti. V lednu totiž nečekali nikoho v krátkých kalhotách (pokud vůbec znají krátké kalhoty) , v tričku s krátkým rukávem a žabkách. Přecejen jim včera sněžilo, takže se nebylo čemu divit, že byli všichni zabalení v dekách. Uvítáním v Jordánsku nám byl také asi hodinový zmatek na přepážce společnosti Royal Jordanian. My (cestující) jsme nechtěli pochopit, jaktože nepokračujeme do Vídně rovnou, načež manažer RJ nám nemohl nijak pomoct. Snažil se aspoň pořád dokola omlouvat arabskou angličtinou. "We are very sorry mister." Poté, co skupina cestujících uznala, že tudy cesta nevede a že bít ho za to nebudou - jsme dostali další hotel. Nejbližší let do Vídně byl totiž možný až další den.
Hotel odpovídal jordánskému standardu. Žádná pořádná večeře se nekonala, protože v arabských zemích zapomněli na existenci vepřového. Gothajský salám, mísy se saláty pro odvážné, smažené cosi, docházející džus se mísily se sílící chutí být co nejdřív ocaď pryč. Televize v arabštině připomínala spíš zlověstná hlášení AlKajda o blížící se pomstě. Zprávy na CNN hlásily tisíce umrzlých v číně.Šli jsme raději spát.
Další den jsme se dověděli, že naše cesta do Vidne bude o něco zábavnější než jsme si dosud představovali. Letěli jsme totiž přes Řím. Po této zkušenosti víme, co to znamená cestování. V Římě na letišti nás přivítali ozbrojenci, které zajímalo, jestli si z arabské země nepřivážíme zbraně hromadného ničení, nebo ilegální hadičky s hnědými konečky. Ty jsme samozřějmě velmi rádi nechali tam kde jsme je našli. Evropské záchody na hrad!
Cesta z Říma do Vídně byla pak v porovnání s ostatními cestami jen nudná formalita. Příliš málo exotické. I když pohled na noční řím nebyl vůbec k zahození. Do boty se budem muset někdy zajet podívat samostatně. Z vídně to pak bylo autem už jenom dvě hodiny zpět do Brna, díky pohotovému Dannymu!
Cesta od chvíle, kdy jsme poprvé stanuli v odletové hale letiště Bangkok do chvíle než jsme doma otevřeli dveře: rovných 56 hodin. Tahle zkušenost předefinovala náš pohled na cestování. Cestování se totiž může snadno stát životním stylem a jídlo v letadlech rutinou :)
To jestli jsme byli rádi zpět v ČR zkusím rozebrat v některém z následujících článků, spolu s dalšími aspekty naší cesty. Doufám, že jsem ve vašich myšlenkách úspěsně zakončil příběh o cestě party mladých bláznů do Thajska a zpět.
Ale tímto náš blog nekončí...
Po příjezdu na letiště jsme taxíka opustili bez přebytečných prázdných lahví a odlehčeni jsme vstoupili do letištní haly v naději, že za hodinu odlétáme. Pohledem na odletovou tabulí se nám toto očekávání poněkud rozplynulo před očima. Marné byly naše diskuse nad reálností čísla 13 ve sloupci "zpožděno". Vypadalo to na prima noc v letištní hale. Nebyli jsme ale sami, kdo odmítal věřit zpoždění.
Zpoždění bylo způsobeno zcela závažným problémem: v Jordánsku sněží. Na tom by nebylo nic divného, kdyby nebylo smutnou pravdou, že v Jordánsku obvykle nesněží. Tento sníh byl jejich první sníh v posledních deseti letech. Jordánci se zalekli a přestali fungovat ve všech směrech. Dovedu si představit ten chaos, už tak dost chaotického, arabského státu kde vynalezli kolo teprve nedávno a záchod s prkýnkem teprve čeká na svoji slavnostní premiéru u příležitosti pětistého jubilea hadičky s hnědým konečkem. Prostě v Ammánu letiště vyhlásilo nouzovou situaci, protože z nebe začalo padat něco bílého, nebezpečného. Svoji paniku dokázaĺi vyjádřit číslem 13. To jest počet hodin, kdy jsme byli nuceni nedobrovolně čekat na to, až se v Jordánsku pořádně vyblbnou, postaví sněhuláka a zjistí, že sníh vlastně není zas tak špatná věc.
Naše čekání nám naštěstí zpříjemnila letecká společnost, která nám zařídila nocleh ve čtyřhvězdičkovém hotelu bez štěnic a s ramínkama. První věc, kterou jsme po příjezdu na hotel udělali, i přesto že bylo půl desáté večer, byla večeře. To jsme přece nemohli vynechat. Pak už následoval večerní program v podobě spánku spravedlivých. Ráno jsme udělali v podstatě to samé co večer, akorát v obráceném pořadí. Po probuzení jsme vylezli z postelí a šli se nasnídat. Přece to tam nenecháme, jsme češi.
Tento pokus o odlet z Bangkoku už byl úspěšnější. Poznali jsme to tak, že jsme definitivně opustili letiště Bangkok jinak než taxíkem nebo autobusem. Poprvé v životě jsem odlétal z Bangkoku a dodnes na to nemůžu zapomenout. Protože jsem věděl, že opouštím mnohem pohodovější zem, než do které se teď mám vrátit. Bylo to smutné.
Cesta trvala o nějakou hodinu dýl než když jsme letěli do Asie. Prý je to větrama, ale já to spíš tipuju na to, že z Thajska se prostě těžko vrací domů a tohle je jenom další důkaz. Cestou zpět jsme nemohli vynechat návštěvu země jménem Katar. Do té doby jsem si myslel, že je katar jenom nemoc. Třeba takový oční katar musí být určitě nepříjemný. Katar jsem měl tu čest zkoumat celých 45minut z okýnka letadla za zvuku hučícího vysavače, kterým se několik katařanů snažilo vysát palubu letadla. Zastupitelé národu Katarského vic než co připomínají původní obvyvatele brněnského bronxu (cejl), avšak narozdíl od těch se vyznačují tím, že pracují. Dokonce si museli svoji práci obhájit před několika taky-arabskými spolucestovateli, kterým se velmi nelibilo, že se na palubě vysává podlaha uprostřed letu. Ano, je to blbost. Nicméně to taky jde chápat jako službu navíc. Přecejen, do Kataru jsme přiletěli jen natankovat. Víc jsme po nich nechtěli.
Po katarské kulturní vložce jsme se vydali na cestu do zasněženého Jordánska. Po příletu jsme poznali, že už asi nejsme v tropické zemi. Nejvíc to bylo poznát na pohledech nic nechápajících Jordánců už na letišti. V lednu totiž nečekali nikoho v krátkých kalhotách (pokud vůbec znají krátké kalhoty) , v tričku s krátkým rukávem a žabkách. Přecejen jim včera sněžilo, takže se nebylo čemu divit, že byli všichni zabalení v dekách. Uvítáním v Jordánsku nám byl také asi hodinový zmatek na přepážce společnosti Royal Jordanian. My (cestující) jsme nechtěli pochopit, jaktože nepokračujeme do Vídně rovnou, načež manažer RJ nám nemohl nijak pomoct. Snažil se aspoň pořád dokola omlouvat arabskou angličtinou. "We are very sorry mister." Poté, co skupina cestujících uznala, že tudy cesta nevede a že bít ho za to nebudou - jsme dostali další hotel. Nejbližší let do Vídně byl totiž možný až další den.
Hotel odpovídal jordánskému standardu. Žádná pořádná večeře se nekonala, protože v arabských zemích zapomněli na existenci vepřového. Gothajský salám, mísy se saláty pro odvážné, smažené cosi, docházející džus se mísily se sílící chutí být co nejdřív ocaď pryč. Televize v arabštině připomínala spíš zlověstná hlášení AlKajda o blížící se pomstě. Zprávy na CNN hlásily tisíce umrzlých v číně.Šli jsme raději spát.
Další den jsme se dověděli, že naše cesta do Vidne bude o něco zábavnější než jsme si dosud představovali. Letěli jsme totiž přes Řím. Po této zkušenosti víme, co to znamená cestování. V Římě na letišti nás přivítali ozbrojenci, které zajímalo, jestli si z arabské země nepřivážíme zbraně hromadného ničení, nebo ilegální hadičky s hnědými konečky. Ty jsme samozřějmě velmi rádi nechali tam kde jsme je našli. Evropské záchody na hrad!
Cesta z Říma do Vídně byla pak v porovnání s ostatními cestami jen nudná formalita. Příliš málo exotické. I když pohled na noční řím nebyl vůbec k zahození. Do boty se budem muset někdy zajet podívat samostatně. Z vídně to pak bylo autem už jenom dvě hodiny zpět do Brna, díky pohotovému Dannymu!
Cesta od chvíle, kdy jsme poprvé stanuli v odletové hale letiště Bangkok do chvíle než jsme doma otevřeli dveře: rovných 56 hodin. Tahle zkušenost předefinovala náš pohled na cestování. Cestování se totiž může snadno stát životním stylem a jídlo v letadlech rutinou :)
To jestli jsme byli rádi zpět v ČR zkusím rozebrat v některém z následujících článků, spolu s dalšími aspekty naší cesty. Doufám, že jsem ve vašich myšlenkách úspěsně zakončil příběh o cestě party mladých bláznů do Thajska a zpět.
Ale tímto náš blog nekončí...
Mlhavá vzpomínka na pár věcí
Jak jste si nemohli nevšimnout, dokončení našeho příběhu se na tomto blogu ještě jaksi neodehrálo. Je tomu tak zejména proto, protože jsem na to neměl čas. Je to chabá výmluva, nicméně teď je načase to napravit. Poslepuju střípky vzpomínek a dám konec dohromady.
Po úspěšném nalezení ztracených brýlí jsme obchod opustili. Už toho bylo nás moc a tak jsme hledali metro... to jsme samozřejmě nenašli. Zato se nám podařilo najít stánek s levnýma hodinkama (což nebyl až tak zásadní problém, protože ty tam jsou všude) a já si vybral krásné oranžové hodinky značky Diesel (což vás samozřejmě nezajímá žeano). Po obchoďáku jsme se vrátili do Peaches.
Noční tržnice byla skvělý zážitek. V průvodci psali "smlouvejte víc než obvykle". To mi ale neměli říkat, protože od té chvíle nebylo nic dostatečně levné. Nabízené ceny jsem bez sebemenšího ostychu dělil rovnou deseti a považoval to za vyřízenou záležitost. Je teda pravda, že jsem se s většinou obchodníků na ceně nakonec nehododnul, nicméně to je spíš jejich chyba - mohli mít kšeft. V situacích jako je tato vám nezbývá nic jiného, než nakupovat až se z vás kouří. Protože jsou ceny už tak dost nízké a umění smlouvat už tak vytrénované - jediné co vás může v takových chvílich v nakupování zastavit jsou vytahané ruce z těžkých plných igelitek. Pravda, mohli jsme si najmout nějakého thajce na tahání nákupů, ale myslím, že vzhledem k našemu věku bychom si tento luxus měli nechat na některou z příštích návštěv :)
Je toho spousta, co jsme v Thajsku vidět a zažít nestihli. Verča chtěla jít navštívit vodní trhy - nepovedlo se, protože to vypadalo moc složitě. Neprojeli jsme se loděma po Bangkoku (velká chyba). Dokonce jsme ani nejeli žádnou hromadnou dopravou v Bangkoku (ne zas tak velká chyba). Je toho ještě hodně co objevovat.
Po úspěšném nalezení ztracených brýlí jsme obchod opustili. Už toho bylo nás moc a tak jsme hledali metro... to jsme samozřejmě nenašli. Zato se nám podařilo najít stánek s levnýma hodinkama (což nebyl až tak zásadní problém, protože ty tam jsou všude) a já si vybral krásné oranžové hodinky značky Diesel (což vás samozřejmě nezajímá žeano). Po obchoďáku jsme se vrátili do Peaches.
Noční tržnice byla skvělý zážitek. V průvodci psali "smlouvejte víc než obvykle". To mi ale neměli říkat, protože od té chvíle nebylo nic dostatečně levné. Nabízené ceny jsem bez sebemenšího ostychu dělil rovnou deseti a považoval to za vyřízenou záležitost. Je teda pravda, že jsem se s většinou obchodníků na ceně nakonec nehododnul, nicméně to je spíš jejich chyba - mohli mít kšeft. V situacích jako je tato vám nezbývá nic jiného, než nakupovat až se z vás kouří. Protože jsou ceny už tak dost nízké a umění smlouvat už tak vytrénované - jediné co vás může v takových chvílich v nakupování zastavit jsou vytahané ruce z těžkých plných igelitek. Pravda, mohli jsme si najmout nějakého thajce na tahání nákupů, ale myslím, že vzhledem k našemu věku bychom si tento luxus měli nechat na některou z příštích návštěv :)
Je toho spousta, co jsme v Thajsku vidět a zažít nestihli. Verča chtěla jít navštívit vodní trhy - nepovedlo se, protože to vypadalo moc složitě. Neprojeli jsme se loděma po Bangkoku (velká chyba). Dokonce jsme ani nejeli žádnou hromadnou dopravou v Bangkoku (ne zas tak velká chyba). Je toho ještě hodně co objevovat.
Saturday, June 14, 2008
Subscribe to:
Posts (Atom)